Znají jí jako ''TA KTERÁ NEHULÍ''.... Pojďte, jdeme si dát špeka.

20. prosince 2009 v 16:14 | Not Identite* |  Den za dnem..
Uff.. Vážně jsem si předchvilkou oddychla, sice jsem tu nebyla jen týden ale málem jsem si nevzpoměla na heslo. Na druhý pokus se podařilo.. ;) Než jsem se pustila do tohoto článku, asi tak půl hodiny jsem přemýšlela co napsat, aby to bylo aspoň maličko zajímavé. Za tenhle týden se toho stalo celkem dost, pondělí a úterý jsme se normálně učili. Ve středu jsme šli na nějaké vystou pení o muži, na jehož jmnéno si jaksi nevzpomínám. :D Ale začala jsem ho obdivovat, nevím jistě jestli ještě žije ale myslím že řikali že jo. Asi tak před 75ti lety zachraňoval děti které si rodiče nemohli nechat a hledal jim adoptivní rodiče. Těch dětí bylo moc. Klidně mezi nimi mohla být i moje prababička.. Nejdřív jsem si myslela že to bude představení o nějakém dědovi co jen nemá co dělat. :D Ale bylo to zajímavý, kolik toho udělal pro ostatní lidi.. Ve čtvrtek jsme se učili a šli do kina. Film se jmenovalo ''Proroctví''. Vlastně to bylo o konci světa. Chcilkama mi to připadalo jako horor. Kámoška tam chvilkama s sebou škubala. :D Až sem se jí lekala taky. Něco ve mě ten film zanechal, nevím co, ale byl vážně pěkný. Přemýšlím že si ho stáhnu na internetu. :) V pátek jsme si rozdávali dárky, já dávala jenom kámošce a ona mě. Dala jsem jí roztomilého plyšáka a voňavku, jsme byli domluvené a ona mě dala to samé. Z pátku na sobotu u mě ta kámoška spala, byla sranda. Chvilku jsme se natáčeli na mobil. Vážně trapnější videa by jste snad neviděli. :D Pak jsme šli ven, ikdyž v tý zimě jsme dlouho nevydrželi.. No a nějak po půl noci jsme usnuli, ikdyž ona tvrdí že nespala, tak nevím. :D Hned ráno jsem jela s rodičema nakupovat věci na hory. Po návratu domu se mi točila hlava, koleno mě bolelo a řikala jsem si že už takový nákup nikdy neabsolvuji. :D A co se nestalo.. Dneska jsme jeli znova, musela jsem si dokoupit čepici, kalhoty na snowboard a boty do školy. Jo boty... Nikde jsem je nemohla sehnat, aspoň né mojí velikost. Chtěla jsem Nike, pak jsem sehnala jedny podobný, ikdyž nebyly značkový. Tak jsem si je koupila protože už sem nechtěla lést po obchodech a hledat boty. Stejnak jsme pak museli ještě někde koupit bráchovi bundu tak jsme ještě zajeli do jednoho obchodu. No a já se tam tak procházim, prohlížim boty a najednou vidim jedny uplně krásný. :D V tu dobu se mi chtělo brečet já nevim proč.. Táta mi je chtěl koupit ale já řikala že to nemá cenu ikdyž sem toho pak litovala. No tak mám sice ty první ale jsou také hezké.. :) Škoda že jsou prázdniny.
Proč škoda ? No, každý se těší, já celkem taky ale na jednu stranu bych rači chodila do školy. Poslední dobou sem tam chodila ráda, mám tam svojí nejlepší kámošku. A vlastně by se dalo říct že už nikoho. Pak už jenom ty kámoše s kterýma se pozdravim a zeptám se jich jak je, nic víc. Ale teť jsme poznala jednoho kluka, je sice mladší ale je s nim sranda. Pak se mi líbí jeden kluk, je teda o rok mladší no. Ale je vážně krásnej a prej taky zazobanej. Tvrdí kámošky ty ho znají líp. No a zrovna v pátek jsem stála na chodbě a jeho třída tam procházela. Všichni šli dál jen on se mezi nimi zastavil otočil se na mě a mával. Určitě jsem v tu chvíli musela vypadat jak idiot. Jak idiot sem na něj čuměla a pak jen tak řekla ''čau!''.. Čau ? Proč čau ? Nemohla sem říct aspoň ahoj ? No to nemá cenu řešit.. Teť jdu asi pomoct mámě ještě s cukrovím. Tak se mějte...
 

Nemyslete si, že jsem tak zoufalá a hledám kluky na netu. :D Ikdyž... :D

13. prosince 2009 v 15:42 | Not Identite* |  Den za dnem..
Ne, vážně ne. Jen mi připadá divné jak někdo po dva roky může myslet na jednoho člověka když ho ani nikdy neslyšel, neviděl a na 100% o něm nemůže říct že existuje. Bylo to o velkých letních prázdninách a já se i přes to že venku bylo krásně a ostatní se koupali v bazénu, jsem seděla doma u počítače. K tomu jsem se děsně nudila.. Tak jsem vešla na jeden chat kde jsem poznala Marka. Bylo mu 20 a hned se mi zalíbil. Byla s nim sranda, byl milý a chápal mě. Viděla jsem ho jen na jedné fotce ale i z ní dokoážu říct že mu to slušelo. Jak tak šel čas, psali jsme si den co den několik hodin... Tak to šlo po celé dva měsíce, když přišel první školní den najednou se tam z ničeho nic neoběvil. Tak co.. Nemusí být pořád na icq řekla jsem si že příjde zítra. Jenže nepřišel. Když už nepřišel týden, začala jsem se bát že se mu něco stalo. Dokonce jsem kvůli němu brečela. No.. Řikala jsem si že nejsem normální. Brečím kvůli někomu koho neznám, kdo mě třeba ani nemá rád jako kámošku. Jenže já měla pocit že ho mám ráda víc než kamaráda. Kdybych si aspoň řekla o číslo na mobil. Ale jak se mám někoho ptát na mobil když ani nevim jestli by mi ho dal.. Třeba o mě ani nestál jako o holku z icq na pokec.. Ale když jsme si psali dva měsíce.. :( Nevíím..No i přesto že to bude dva roky tak si na něj občas vzpomenu, prostě ve mě něco zanechal ikdyž jsme se neznali. Neměla bych to vůbec řešit a jednoduše zapomenout. Celkově bych se neměla moc vázat na lidi z netu když vím, že z toho nikdy nejspíš nic nebude. Dneska je krásný den, venku bílo, doma voní čerstvě napečené cukroví.. A já se překonávám a pomáhám péct s mámou. Když nad tím tak přemýšlím, s mojema chutěma budu zachvilku vážit tunu. Nedokážu přestat jíst ty perníčky když je mám na očích. ;D ALe tak když si je napeču, tak si je sním. :D Do Vánoc toho budu stejnak přejedená a pak už to jíst nebudu. Stejnak se nemůžu dočkat Vánoc, ta vůně cukroví a poletující vločky venku mi to nedělají o moc lepší. Kamkoli se podívám vidím Vánoce. Kouknu na zem - vidim dárky, nebo už zabalený, kouknu z okna - sníh, čuchám - cukroví. :D Asi se z těch Vánoc zbláznim. Ikdyž já si je až tolik neberu. Proč zrovna 24.12. ? Jasný, narození nějakýho Ježíše.. NĚJAKÝHO. :D Já si prostě stojím za tím, že každý den by měl být vyjímečný. A ne jenom 24.12. a nebo třeba Nový rok. Já bych to ani slavit nemusela.. Ale dostávat dárky to bych mohla.. ;D To jo...

Pro někoho málo, pro někoho moc..

12. prosince 2009 v 12:13 | Not Identite* |  Ty její trapné úvahy a myšlenky..
Ikdyž pro některé lidi blog neznamená nic, pro některé je vším. Nemluvím o blogách plných kusovkách a pixelek. To je nesmyslný pro mě. Ikdyž jsem si tím ''pixelkovým obdobím'' prošla také. Vlastně můj uplně první blog byl o Emo stylu. Bylo mi takových 11 let a o tomto stylu jsem věděla prd. Ale prostě se mi líbil. Přidávala jsem obrázky, návody, módu. Ale kam to vedlo ? Ke konci. Myslela jsem si že už si blog zakládat nebudu, ale pak najednou bum a měla jsem další. Tímto způsobem jsem měla nejméně 15 blogů. O čem ? Vlastně o ničem. Samí kusovky, avatary, pixelky. A co z toho ? Nic. Když se tak na to podívám zpátky, byl to uplně zbytečný čas. Místo toho jsem mohla být venku s přáteli. Ale co už.. Co bylo, bylo. Ikdyž je pravda že mezitím jsem měla i některé blogy jako ''deníček''. Psala jsem co jsem ten den zažila, ale prostě pořád tomu něco chybělo. Já od toho blogu čekala něco víc. Samozdřejmě jsem taky narážela na blogy, kde lidé psali o tom co cítí, co prožívají, co si myslí. A hned mě to zaujalo. Proto bych chtěla tento blog mít taky takový. O mě.. A né o tom co jsem za ten den zažila. Ikdyž na to tu mám také rubriku. :) Myslím, že je fajn když vás něco trápí a jednoduše se z toho vypíšete když nemáte někoho komu se svěřit. Na blogu máte pro to prostor, máte tu lidi kteří jsou ochotni vám poradit a vy můžete poradit jim. :) Někdy si říkám, kam se hrabou lidi z blogu na lidi z reálu. A někdy to je pravda. :) Takže ikdyž tu jsem jakoby v tomhle světě ''nová'' tak doufám že si tu najdu pár lidí s kterýma si budu rozumět...